Nevím, co mě k tomu ten den vedlo — možná potřeba ticha, možná chuť na něco, co ještě nezažilo jméno.
Ale když jsem vklouzla do sauny v místním wellness, celá zabalená v ručníku, s vlasy staženými do volného drdolu, cítila jsem se jinak.
Jako kdybych tam nešla odpočívat.
Ale čekat.

Dřevěné lavice hřály i přes látku pod stehnem, vzduch byl těžký a prosycený vůní cedrového dřeva a potu.
Sedla jsem si na horní lavici do rohu, s koleny přitaženými a ručníkem pevně kolem těla. Oči jsem přivřela, nechala teplo pronikat pod kůži.
A právě v tom momentu se otevřely dveře.

Vešel.
Zpocené tělo, jen s ručníkem kolem pasu. Vysoký, vlhké vlasy mu padaly do čela.
Pohled měl klidný, ale jakmile mě zahlédl, koutky rtů se mu pohnuly — poznání nebo výzva, nevím.
Ale hned jsem si uvědomila, že jsme v místnosti sami.

Sedl si naproti, ale ne přímo. Na nižší lavici, přesně tak, aby mě viděl, ale zároveň mě nenutil.
Respekt, jistota. A zároveň… chtíč, který mu planul v očích, aniž by pohnul jediným svalem.

Cítila jsem, jak mi pot stéká po zátylku, mezi lopatky, a dolů přes křivku zad.
Jeho pohled tam sklouzl.
A já nezakryla nic.

„Hodně horko, co?“ řekl najednou, hlas hlubší, než bych čekala. Jako by se mluvit v takovém prostředí ani neslušelo.

Přikývla jsem, nechtěla jsem říct nic, protože můj hlas by byl příliš rozechvělý.

Ale on to cítil.
Věděl to.

Přesunul se výš, až na mou úroveň. Ručník měl stále kolem pasu, ale jeho pohyby byly pomalé, jisté. Sedl si blíž. Ne tak, aby se dotýkal, ale tak, že jsem cítila sálání jeho těla, smíšené s horkem sauny.
Pot mi stékal po vnitřní straně stehen. A nebylo to jen horkem.

„Jsem Lukáš,“ řekl tiše.
„Jana,“ odpověděla jsem — a můj hlas mě samotnou překvapil. Tichý, zadýchaný.

Na chvíli jsme jen seděli. Žádné další slovo. Jen pohledy.
A pak jsem si uvědomila, že mé prsty svírají okraj ručníku až moc pevně.

Lukáš si toho všiml. A jeho oči sklouzly po mém krku, po kůži nad výstřihem, kde se drobné kapky potu držely jako krystalky soli.

„Smím?“ zeptal se, aniž by naznačil, co přesně má na mysli.

A já přikývla.

Jeho ruka se zvedla. Ne dotykem, jen přiblížením. Nejdřív k mé paži.
Horká dlaň se mi otřela o kůži. Jako oheň. Jako něco, co nemá co dělat v realitě.

Zatajila jsem dech.
A pak, bez další otázky, přisedl blíž. Jeho koleno se dotklo mého.

Dotek jako jiskra.
Jeho ruka se znovu pohnula, teď směleji. Přes má záda, přes rameno, kde sklouzla ramínka ručníku.

Ani jsem se nepohnula.

Ručník pomalu sklouzl z mého těla.

Část druhá: Blíž než dech

Ručník mi sklouzl z ramen jako padající list. Vykoukly na Lukáše má pevná ňadra, bradavky byly tvrdé připravené v pozoru.
Nepomohla jsem tomu, ale ani jsem se nezastavila.
Nebylo proč.

Lukáš se díval.
Nedíval se hladově — díval se klidně, jako někdo, kdo ví, že všechno, co se stane, už dávno začalo dřív, než jsme se potkali.

V sauně nebylo slyšet nic než náš dech.
Můj se zadrhával. Jeho byl pomalý, hluboký.
Přisunul se ještě blíž, až se jeho tělo dotklo mého.

Naše kůže se lepila potem, ale v tom dotyku bylo všechno — elektrizující touha, ticho, které nemělo konec, a napětí, které se nedalo vydržet.
Jeho rty se dotkly mého ramene. Lehce.
Pak mého krku.
A já mu zabořila prsty do vlasů.

Byla jsem rozpálená — ne jen teplem sauny.
V něm bylo něco, co mě nutilo chtít všechno najednou. Jeho dech na mé kůži, jeho dlaně, jeho hlas, jeho...

Jeho ruka sklouzla po mém boku a zastavila se na stehně.
Pomalý, pevný dotek. Neptal se. A nemusel.

Zavřela jsem oči.

Když se naše těla spojila, nebylo v tom nic jemného. Bylo to hladové, tiché a totálně nevyhnutelné.

Nejednalo se hned o sex, nejprve šlo jen o vzájemnou masturbaci, pot který se z nás linul jsme využívali jako přírodní lubrikant. Jeho ruka kmitala jako výkonný vibrátor...

Dlaň jsem měla přitisknutou k jeho lopatce, nehty mu přejížděly po kůži, a můj dech se měnil v tiché, roztřesené výdechy, které mi klouzaly ze rtů beze slov.

Každý jeho pohyb byl přesně tam, kde měl být.
Každý dotek, každý náraz jeho těla o mé, mě pohlcoval hlouběji, jako by chtěl rozvibrovat každou buňku, každou vzpomínku.

Mé boky se mu samy nabízely, mé tělo se mu otevíralo jako kniha — a on ji četl beze slov, beze spěchu, s přesností člověka, který ví, že tohle není poprvé ani naposled.

Cítila jsem, jak mi prsty sjíždějí po jeho zádech, jak mi v hrudi buší srdce, jak se celé moje tělo chvěje — v něm, na něm, pro něj.

A pak... chvíle, kdy jsme se spolu propadli do ticha, které už nebylo jen horké — bylo spalující.

Následně jsme zažili asi ten nejžhavější sex v životě. Jediné, co nám tuto chvíli kazilo bylo, že jsme s sebou logicky neměli kondom. Takže si musel Lukáš sakra dávat pozor.

Po chvíli, v tom dusivém tichu sauny, jsme jen seděli.
Jeho čelo se opíralo o moje.
Mé ruce ho pořád držely.

„Tak…“ vydechla jsem, tichý smích mi unikl mezi rty, „to byla určitě zdravější verze pocení, než běhání na pásu.“

Usmál se, ale neřekl nic. Jen mi přejel prstem po klíční kosti a zašeptal:

„Tohle nebylo všechno.“

Ve žhavém tichu

Část třetí: Doznívání

Seděli jsme tiše, bok po boku, naše kůže lepila jedna k druhé.
Kapky potu se mísily se zbytkem naší touhy.
Můj dech se pomalu vracel do normálu, ale srdce stále bilo divoce — jako by odmítalo uvěřit, že tohle všechno… bylo skutečné.

Lukáš mlčel. Ruku měl položenou na mém stehně, palcem pomalu kreslil kruhy na mé kůži.
Bylo to uklidňující. Nebylo v tom žádné nutkání. Jen přítomnost. Teplo. Důvěrnost.

Opřela jsem se o jeho rameno. Zavřela jsem oči.
Na chvíli jsem chtěla zůstat — v tichu, v horku, v jeho blízkosti.

Ale venku už bylo pozdě. A realita čekala.
Jako vždycky.

„Měli bychom jít,“ zašeptala jsem nakonec, aniž bych se pohnula.

„Já vím,“ odpověděl tiše. Nevyzněla v tom lítost. Spíš souhlas s tím, že některé věci jsou krásné právě proto, že netrvají věčně.

Pomalu jsme se zvedli, každý si zvedl svůj ručník a přehodil si ho zpět přes tělo.
Podívala jsem se na něj naposledy v šeru sauny, jak se mi zadíval do očí. Ten pohled si budu pamatovat dlouho — nebyl to konec. Ani začátek. Bylo to tady a teď.

V tiché šatně jsme se rozloučili pohledem, bez dotyku.
On zmizel mezi sprchami. Já mířila ke své skříňce, s tělem ještě žhavým a hlavou plnou otisků jeho dlaní, jeho dechu, jeho hlasu.

A než jsem odešla, našla jsem na svých věcech složený papírek.

„Kdykoliv budeš zase potřebovat ticho... najdi mě. – L.“

Usmála jsem se.
Nevzala jsem si jeho číslo. Ani on moje. Ale to bylo v pořádku.

Protože některé okamžiky se nemají vracet.
Mají hořet.
A pak zůstat pod kůží navždy.